Ach, devadesátá léta – doba takových slavné trendy zdobení jak krakel končí, safari tisky, podivné tvary a jasné, plné základní barvy. Jako teenager jsem to všechno miloval (a obecně stále miluji). Ale žádný jiný styl zdobení mě nechytil za srdce tolik jako chaotický, frenetický styl: stříkající barvy na stěny.
Splash paint bylo uspokojivě snadné. Stěny kolem sebe byste natřeli jednoduchou základní barvou a pak byste si vybrali nějaké menší plechovky s podpůrnými barvami. Nalijte je do kelímků, ponořte do nich štětec a vrhněte barvu na zeď. Nebo, pokud jste se chtěli pořádně rozdivočit, hoďte celý kelímek s barvou na zeď. Cílem byla chaotická směs barev, osobní zážitek, který vám pomůže poznat, že váš pokoj je skutečně váš.
Jak některé stárnoucí děti z 90. let vyrostly, začaly spojovat rozstřikované tečky s čarami a vytvářet zbrusu nová souhvězdí rozesetá po zdech – vesmír mládí, vše obsažené v jedné místnosti.
Stěny s postříkáním nedělal jen jeden člověk. Byla to aktivita pro přátele. Pro začínající fanatiky interiérového designu nebylo nic lepšího než shromáždit skupinu svých nejbližších přátel a házet barvy na stěny. Pomohl jsem to udělat jednomu kamarádovi na světle fialové stěně s postříkáním
akcenty různých pastelů — světle zelená, světle žlutá, nebesky modrá. Pomohl jsem jinému příteli s obyčejnou bílou stěnou, přičemž červenou a černou jsem použil pro hluboce emocionální místnost, která jako by představovala nepořádek v mozku rostoucího dospívajícího.Ale můj oblíbený zážitek ze splatter paint, ten, který si budu vždy pamatovat, shromáždil nejen pár přátel, ale i šest z nás. Nacpali jsme se do příliš malé ložnice mé kamarádky, kde čerstvě vymalovala stěny na černo. V každém rohu byl umístěn reflektor černého světla, jeden svítil na každou stěnu. Uprostřed svítilo ke stropu další světlo. Zvýrazňující barvy byly neonové, vybrané podle toho, jak dobře budou zářit.
Další dvě hodiny jsme strávili šířením světa barevného chaosu po těch zdech; vyměňování vtipů a příběhů; stěžování si na školu a lidi, kteří nás odposlouchávali; a spojení v luminiscenčním prostoru, kde bychom mohli pomoci mé přítelkyni vyjádřit její vnitřní svět na jejích vnějších stěnách. Uvolnili jsme svou kreativitu a svou frustraci. Postříkali jsme naši dospívající úzkost. Bylo to katarzní a všechny nás to sblížilo.
Ta místnost měla víc než jen její dotek, měl všechny naše. A to byla skvělá věc na stěnách s postříkáním. Neudělal jsi to jen kvůli stylu. Udělali jste to proto, abyste mohli žít v tak divokém prostoru, jak jste chtěli, obklopeni vzpomínkami na dobu, kdy jste si vy a vaše posádka vybrali své oblíbené barvy a rozhazovali je s bezohlednou opuštěností. Byla to radost z mládí, krása přátelství, cit pro sebevyjádření, vše obsažené na jednom místě. A tím to bylo kouzelné.